Michal Klein

Stalo se to koncem léta, léta páně 1977 n.l. Místo: ostrov Štvanice. Poprvé jsem otevřel oči a zřejmě se i poprvé počůral. Narodil jsem se jen pár dní poté, co svět opustil Elvis. Ne, nejsem reinkarnace Krále rock&rollu neb nemám hudební sluch (ale rád bych měl). Jako malej jsem si hrál nejradši na indiány. Měl jsem dokonce i indiánskej oblek a čelenku. Byl jsem jedinej z ulice, kterej měl tři péra (na čelence). A nejoblíbenější písnička mého dětství? Myslím, že to byla ta o vysokém jalovci, kterej má milá nechtěla přeskočit, páč se chtěla točit… Přeskočím svá školní léta a zabrzdím v roce 1994, kdy jsem poprvé přičichl k rádiové atmosféře. A to už mi zůstalo. A myslím, že i zůstane. Sice dodnes nechápu jak je možné, že když něco plácnu do mikrofonu, tak mě slyší naráz v Modřanech, Benešově i v České Lípě, ale nevadí… Rádio mám rád úplně stejně jako The Killers, U2, Muse a Snow Patrol, úplně stejně jako smažák, knedlíky s vajíčkem nebo sushi, stejně jako svýho pejska Aličku a svý nejbližší (F,K,L,P,P,M,M,P,K,O,O,V,J,M,F,R,B,M,M,K,J,M,M,L,K,I,L,D,P,M,M,R,V,H,A,A,L,V,B,R,S,B,L,P,P,I,I,J,L,K,B,M,M,S,R,R,)…to jsou jen počáteční písmena jejich křestních jmen :-) A moje oblíbené motto: sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo. Tak úsměv a krásnej den, miláčkové…

Michala můžete vidět i na TV Óčko.

Napiš mi