1. 11. 2010
Elixír mládí se jmenuje orgasmus
-
Alchymisté na dvoře Rudolfa II. hledali úplně ve špatných vodách. Zázračný lektvar netřeba! Zaručený elixír mládí najdeme podle vědců z Kalifornie po večerech doma – jmenuje se orgasmus.
Měl by proběhnou aspoň 200krát do roka, aby měl ty správné účinky. Pokud to takto budete praktikovat pravidelně rok co rok, měli byste vypadat o 6 let mladší, než lidé stejného věku, kteří si sexu tolik neužívají.
Navíc má orgasmus spoustu dalších plusů, uvolňují se při něm hormony, které:
nám pomohou usnout
-
zbaví nás stresu, dokonce blahodárně fungují i při depresích
-
posilují imunitu, takže se nám spíš nějaký ten bacil od prskačů v metru vyhne
-
ulevují od bolesti, aneb když tě bolí hlava, neodmítej :-)
-
snižují riziko některých typů rakoviny, wow!
V neposlední řadě nemusíme mít černé svědomí, že jsme zrovna dneska vynechali fitko – dáme pořádně zabrat svalům i doma.
Takže pánové, jestli chcete mít doma stále mladou a krásnou ženu – snažte se! :-)
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 1)
26. 10. 2010
Paul už plave v nebeském akváriu...
... nechť ho voda nadnáší.
Nejmocnější chobotnice světa zemřela. Tolik sázkařů se nechalo ovlivnit jejími předpověďmi, když tipovali výsledky na fotbalovém mistrovství světa. A přitom to bylo jenom zvíře...
Chobotnice Paul žila jen dva roky. Stihla se stát světovou celebritou i čestným občanem španělského města Carballino. Právě tady chtějí její ostatky vystavit, a to ve fotbalovém muzeu.
Já jenom doufám, že nám svým úmrtím nechtěla naznačit, že se blíží konec světa...
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 0)
18. 10. 2010
Mike se na nás vykašlal...
Chtěli jste si zatrénovat s boxerskou legendou Mikem Tysonem? Máte pech. Tyson do našeho města nedorazí. Proč? O vstupenky nebyl zájem.
Ani trochu se nedivím! Pořadatelé trochu přemrštili ceny. Za trénink s Tysonem chtěli 50 tisíc korun. Lupeny na galavečer na Žofíně vyšly na 15 až 25 tisíc korun. Kdybyste si chtěli s Mikem popovídat mezi čtyřma očima a u toho se naobědvat nebo povečeřet, museli byste zaplatit jeden až tři miliony. Tolik já pod polštářem prostě nemám!
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 0)
5. 10. 2010
Sex je náš!
Češi a Češky (Pražáci a Pražandy) se mají rádi - ¾ z nás jsou v manželství nebo partnerství šťastné a spokojené. Říkal to dneska pan sexuolog Weiss, tak na tom něco bude. Odvolával se na velký průzkum, který provedli mezi námi. Mě se tedy nikdo neptal, ale výsledky se mi líbí.
Jak ženy tak muži se v něm shodli, že aby doma všechno klapalo, je potřeba být v pohodě, otevřeně si spolu povídat a nenudit se s druhou půlkou v posteli.
Co mě ale pobavilo – i když se obě pohlaví shodují na tom, že délka penisu vůbec není důležitá a pánové často ani nevědí, jak dlouhou svoji chloubu mají, v průzkumu většina z nich uváděla, že se pyšní 16 až 20 cm. Přitom celosvětový průměr je asi 12 a půl centimetru (měřeno při erekci).
Že by ti naši chlapi byli nadprůměrní? Spíš mají velké... oči :-)
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 1)
4. 10. 2010
Číst je IN!
Taky máte vždycky v kabelce knížku? A kolikrát už se hodila – při čekání na tramvaj, když trčel autobus v koloně, nebo prostě na několik zastávek v metru. Baví mě, když můžu uniknout na pár minut, na pár stránek do úplně jiného světa, přestoupit a zase se ponořit do cizího osudu, do jiného století, na jinou planetu.
My Češi jsme celkově docela velcí čtenáři. Podle pár dní starých průzkumů přečte každý z nás v průměru 17 knih za rok a každý den zaplouváme do stránek asi na 28 minut. Z našich autorů prý máme nejradši Viewegha.
A právě Michal Viewegh nám teď dodal novou literární krmi do metra. Na světě a hlavně na pultech pražských knihkupectví se objevil jeho román Biomanželka. Asi do něj zainvestuju. Třeba se tak příště v MHDéčku potkáme zahloubaní do stejných stránek :-)
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 0)
18. 8. 2010
Vařečka mi sluší
My jsme rodina žrací. I když dorazím domů od vás z Bontonu až po půl 9., vůbec nejsme líní skočit za plotnu a před půlnocí se rozmazlit nějakou nezdravou dobrotou.
Možná to máte podobně, třeba jste za sporákem a u trouby králem a stálo by za to, aby vaše výtvory viděl i někdo jiný, než hladový žaludek vaší druhé půlky. Petra už teď o víkendu odmění ty nejšikovnější z vás – chystá pro vás poukázku na véču za 1500 korun.
Tak až dneska budete servírovat hladovým krkům na stůl, nechte se u toho vyfotit a fotku vložte na facebook na stránky pořadu Jak se vaří na Bontonu. Tam taky najdete podrobnosti.
A já teď budu čechrat pírka a pochlubím se svým umem – třeba někoho inspiruju. Zároveň doufám, že mě někdo trumfne a bude inspirovat mě!
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 1)
16. 8. 2010
Kterak tenisáky z pražského nebe padaly
Můj drahý má bouřku rád. Včera se mu udělaly ďolíčky. Bohužel ne ve tváři, ale na autě. Mně vyskakovaly vrásky na čele a oči z důlků. Projíždět Prahou a nechat se bombardovat tenisovými míčky - to nebyl zážitek, o který jsem stála. Navíc to chvílemi vypadalo, že si budou razit cestu čelním sklem.
Když jsme konečně mohli zastavit a uklidit sebe i auto pod střechu podzemního parkoviště, potřebovali jsme kafe – nutně. Chtěli jsme taky počkat, než se ta šílenost přežene. Jedna rána kroupou by totiž mohla znamenat kóma nebo doživotní demenci. V restauraci jsme se ale k baru museli přebrodit přes velikánskou kaluž. I tady voda stihla za pár minut napáchat pohromu.
Ta příroda je čím dál nevyzpytatelnější. Jen nevím, jestli si s námi šibalsky hraje, nebo prská vzteky.
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 0)
2. 8. 2010
Do autokempu Skalice NEjezdit!
Studentská dámská jízda musí mít nízký rozpočet, takže jsme o víkendu místo pohodlného hotýlku daly přednost dobrodružství v kempu na Slapech. Hned na startu jsme se ale ocitly bez střechy nad hlavou.
Slapy nás přivítaly letním deštíkem a pořádnou vichřicí v ubytovací recepci autokempu Skalice. Moje jméno na seznamu rezervací nebylo. Nechala jsem si tedy zavolat majitele, se kterým jsem dvakrát telefonovala a který mě ujistil, že pro nás volné místo opravdu má. Proč tedy teď chatka rezervovaná není?
Argument mistra majitele: Denně mám 40 hovorů a nepamatuji si, komu co slíbím. I když jsem se odvolávala na to, že při rozhovoru souhlasil s tím, že se ubytujeme po 7. hodině, a dal mi svůj osobní e-mail, abych mu poslala jméno, na které bude chatka rezervovaná, a přesný termín našeho pobytu, dovolil si zvednout hlas a vykřikovat. To, že tady mají volno, říká každému, a pokud jsem nedostala potvrzující mail, náš rozhovor nic neznamená! O tom se ale do telefonu nezmínil…
Taky poznamenal, že kdybychom dorazily o půl hodinky dřív, chatku bychom dostlaly, byla volná – takže na mou telefonickou rezervaci prostě (a sprostě) zapomněl. Omluvy, ani nabídky náhradního řešení jsme se nedočkaly.
Podnikatelský duch, vstřícnost a dobré vychování pana majitele – to vše by mělo být po zásluze odměněno. Taky bych byla moc nerada, kdybyste se stejně jako my museli hned na startu dovolené zabývat tím, kde vlastně složíte hlavu. Proto vás varuju – tady by mohl nastat trabl!
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 0)
28. 7. 2010
Chlapy necháme v Praze
Moje dovolená je ještě pořád ve fázi sčítání drobásků a kombinování volných termínů, studijních povinností a záskoků v práci. Zatím to vypadá, že vyrazím, až už v našem městě nebude sluníčko tolik topit – v září, možná v říjnu.
Bronz ale nachytat potřebuju, a protože se o víkendu teploty zase začnou přibližovat tropické třicítce, plánuju velkou dámskou jízdu. Směr Slapy vyrážíme jenom ve čtyřech, velké to ale rozhodně bude! Nohy ve vodě, koktejl po pravici, opalovací krém po levé straně, nejlepší kamarádky na blízku a starosti zapomenuté kdesi daleko v Praze.
Samozřejmě plánuju tuhle „nicnedělací“ párty zdokumentovat, po příjezdu se podělím!
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 1)
15. 7. 2010
Velrybářská výprava
Je to velká romantika, ležet u vody, opékat se na sluníčku, poslouchat kvákající žáby a šplouchání vody, usínat pod širákem a nechat se okusovat komáry. My jsme se při tropických třicítkách nevyrazili k vodě osvěžit, ale ulovit večeři. (Takhle to vidím jenom já, můj lovec se jel podat svojí vášni – rybaření.)
Nejdřív je potřeba najít ten „správnej flek.“ Po noční procházce s baterkou po břehu Labe (pravda, měla jsem trochu stažené půlky) a úprku před partou krvežíznivých komárů, jsme kolem čtvrté ráno zakotvili na parádním místečku, rozbalili fidlátka a usínali za bzučení roje zatoulaných včel.
Vybavená zubním kartáčkem, plavkami, krémem na opalování, knížkou i časopisem jsem tu byla maximálně spokojená. Lovec měl na tuhle „dovču“ asi sedm krát víc zavazadel. Občas mám pocit, že ty svoje ryby vykrmuje víc a většími lahůdkami než mě…
Co je ale zvláštní, tradiční rozdělení rolí (které jen tak mimochodem neuznávám) platí i v přírodě. Žena stojí u „dřezu“
A muž chytá… většinou lelky :-)
Občas nastane ale výměna rolí, to když je roztopený gril stejně jako žaludek stále prázdný. Pak se do bojů s divokou vodou pouští žena.
Přiznávám, výsledek mých snah byl spíš roztomilý, než pozřeníhodný. I tak jsem si připadala, jako bych vyhrála Zlatou ploutev. Na velikosti prostě někdy nezáleží...
Svůj úlovek jsem pojmenovala Betynka a nechala ho dál brázdit labské vody.
Mého lovce se ale musím zastat. Jednoho kapřího krasavce jsme si odvezli domů. A jeho míry jsou, dámy, opravdu úctyhodné, měl 55 cm.
Přidat komentář / Zobrazit všechny komentáře k blogu
(počet komentářů: 0)
